Kotlík Shabu-shabu

Hovězí na teňounké plátky, zelenina, tofu a kotlík vřící vody, to je shabu-shabu.

Jednou za čas se objeví sobota, kdy jsem s klukama sama doma. Taková osamělá sobota si žádá kapičku vylepšit, takže jsme se rozhodli, že vyrazíme do města a dáme si něco dobrého na zub. Někdy mám totiž pocit, že přes týden nedělám nic jiného, než že stojím za plotnou, tudíž vidina jakékoliv krmě uvařené někým jiným než mnou, mi přijde více než lákavá. A protože takových sobot bude možná víc, beru to jako příležitost podělit se o naše gurmánské zážitky i tady. První stránky Zápisků gurmána vyplní povídání a především fotografie z restaurace, kde se připravuje shabu-shabu. 

K ruce jsme měli krásnou servírku.

Možná vám to přijde jako podivné slovo, shabu-shabu, ale když vám řeknu, že jídlo dostalo název podle zvuků, které se linou z vřícího kotlíku, když v něm bublají suroviny, tak už to trochu dostává smysl. Největší zábava na celém tomto jídle je, že si jej téměř celé připravujete sami přímo na stole. Jednak přesně vidíte, jestli je maso a zelenina čerstvá a jednak si je můžete připravit tak, jak to máte rádi. 

Jeník vařil kuřecí kuličky.

A Pavel si chtěl pochutnat na kuřecích plátcích.

Základem je tedy hovězí maso nakrájené na téměř průhledné plátky, zelenina, tofu. Ale samozřejmě lze objednat i jiný druh masa, kuřecí, vepřové, pro ty zámožnější třeba kraba nebo humra, pak průhledné nudle harusame, ale i třeba velmi tlusté pšeničné nudle udon, nebo i knedlíčky tlučené rýže, tzv. mochi a spoustu dalších igrediencí. Aby to nevypadalo, že se jí jen maso a zelenina, každý dostane i misku rýže. Když se všechno dojí, rýže se smíchá se zbylou vodou z hrnce a udělá se z toho polévka, která se jí jako poslední chod. To my jsme si nechali ujít, protože i tak jsme měli co dělat, abychom to celé snědli.

Zelenina vypadala, že ji zrovna utrhli ze zahrádky.

Mleté kuřecí na masové kuličky stylově naservírované v bambusu.

Co může překvapit je, že žádná ze surovin není předem nijak ochucená. Ani voda, kam postupně všechny ty dobroty sypete, nemá výraznou chuť. V našem kotlíku plaval jen kousek mořské řasy kombu, aby se tak vytvořil velmi jemný vývar. Tu správnou příchuť dá masíčku a zelenině až omáčka, do které uvařené kousky namáčíte. Bývají to obvykle dvě omáčky - jedna nasládlá sezamová a druhá kyselá, tzv. ponzu, což je směs sójové omáčky a citrónové šťávy. U kluků jasně vyhrála  ta sezamová. No jo, jsou na sladké.

Hovězí je tenké, jakoby jej uřízli škrabkou na brambory. 

Něco málo z kotlíku, rýže a dvě omáčky na ochucení.

Návštěva v shabu-shabu restauraci nás nezklamala. Je to skvělé místo, kam vzít společnost, protože vařit si vlastní jídlo je vlastné zábavné. Hm, tak nevím, a to jsem chtěla jít někam, kde by někdo uvařil pro mě. Snad příště. 

Tahle cedule nás nalákala na dnešní oběd. 

Menu se jim povedlo, obrázky vyapadly
úplně stejně jako skutečné jídlo.

Sezóna výletů do okolí začíná

V nejstarším japonském buddhistickém chrámu Senso-ji

Být tzv. ženou v domácnosti má své výhody. Když odhlédnu od toho, že se od vás očekává denně teplá večeře a komínky úhledně vyžehleného prádla ve skříni, tak pořád ještě zbývá poměrně dost času na zábavnější věci, jako je třeba poznávání okolí. I přesto, že se této aktivitě věnuji už rok, můj seznam míst, kam se chci vydat, se neustále rozšiřuje. Pokaždé, když někdo ze známých vyvěsí na svou facebookovou zeď nějaké pěkné fotografie z výletu nebo se dočtu o něčem zajímavém v okolí, hned zatoužím vidět to taky na vlastní oči. Ale to by pak člověku z toho mohlo hrábnout, protože den má jen 24 hodin a stihnout se rozhodně nedá všechno. Tak jsem se rozhodla projít nejdřív klasiku, tedy místa, kam míří turisté. Nechci se dostat do stejně trapné situace, kdy jsem jako rodilá zlíňačka šla navštívit chloubu města Zlína, tedy obuvnické muzeum, až ve svých třiceti letech, a to když jsem tam provázela nějaké čínské turisty, co se na mě obraceli s důvěrou jako na zkušenou znalkyni místní kultury a já jsem na všechny exponáty hleděla prvně, stejně jako ti Číňani. 

K chrámu vede ulička plná stánků se suvenýry.
Mezi turisty velmi oblíbená, nás ovšem nechala chladnými.

Vyzbrojena touto neblahou zkušeností z minulých let, zvolila jsem za cíl cesty tokijskou čtvrť Asakusa, tedy místo, které v rámci školních výletů musí navštívit každé malé Japonče, a které nevynechá ani cizinec trávící v Tokiu alespoň tři dny. Věrnou společnicí mi byla kamarádka Maruška, takže jsme během výletu stačily probrat i vše, co se událo přes prázdniny. Asakusa bývala kdysi oblíbeným zábavním místem, kam se chodívalo do hospod, kterým se v Japonsku říká izakaya, do divadel kabuki, ale především za gejšami. Kdybychom přišly ve večerních hodinách, mohly jsme do nějaké izakayi zapadnout, možná bychom se rozhodly zhlédnout i kousek z pětihodinového divadelního představení, ale gejšu bychom už asi nepotkaly. Prý jich tu žije a pracuje už jen okolo čtyřiceti a potkat některou naživo je jak vyhrát v loterii. A navíc, my jsme přišly za bílého, takže jsme  se spokojily jen s prohlídkou nejstaršího buddhistického chrámu v Japonsku, Senso-ji, jehož základy byly položeny už někdy v sedmém století. 

Žádné romantické výhledy při plavbě po Sumidě nečekejte.

Z Asakusy jsme přepluly lodí po řece Sumida do Hama-rikyu, jedné z nejpěknějších tokijských zahrad, v jejímž středu je jezero s dřevěným pavilónem pro čajové obřady. Kdysi bylo jezero spojené s tokijským zálivem a za přílivu jej plnila mořská voda. Když byl letos v Tokiu na návštěvě princ William a měl jen krátký čas na prohlídku města, ze všech zahrad si vybral právě tuhle. Docela chápu proč.

Čas oběda už dávno minul a nám oběma pěkně kručelo v břiše, tak jsme se vydaly pár minut pěšky od zahrady Hama-rikyu na slavný rybí trh Tsuki-ji. Tam se konají každý den ráno okolo čtvrté páté hodiny aukce, kde se prodávají tuňáci a další čerstvé ryby. Je to velká atrakce pro turisty, ale místní rybáři a nakupující obchodníci je nevidí rádi, protože se jim pletou do cesty, když oni dělají business. Alespoň tak jsem to slyšela, sama jsem se téhle atrakce neúčastnila a zřejmě si ji nechám i ujít. Jinak ale v celé čtvrti člověk narazí na samé "sushárny" a kdo má rád syrové rybičky, jako já, tak si tam připadá jak v ráji. To ovšem nesmí mít u sebe Marušku, která nemá ráda nic mořského. Ach jo, tak sashimi musím přijít ještě jednou. Naštěstí jsme našly malý ošuntělý pouliční krámek mezi řadou dalších podobných, kde jsme si našly každá něco pro sebe. A byl to docela zážitek, jíst takhle nadivoko. 

Dobrou chuť!

"Tadaima!" - Zpátky doma!

Vizovické kopečky v lichotivé podvečerní hodině

Když se Japonci vrací odněkud domů, tak první co jim přijde na jazyk, když vstoupí do dveří, je "Tadaima!", volně přeloženo "Jsem zpátky doma!" Se stejným zvoláním jsme vstupovali po dvou měsících prázdnin strávených v Česku do našeho malého, ale milého bytu v Yokohamě. Byli jsme konečně zase doma. Ať se to může zdát jakkoliv přitažené za vlasy, že po roce bydlení v cizí zemi ji považujeme za svůj domov, tak je to skutečně tak. Domov má člověk nejen tam, kde vyrůstal, ale i  tam, kde má svou nejbližší rodinu, kde prožívá každodenní život s opakujícím se rytmem všedních dní a víkendů a kde má všechny své (ne)důležité osobní věci od žehličky na vlasy až po očkovací průkaz svých dětí. Takže máme hned dvě místa, kterým říkáme doma.

Stihli jsme i mé oblíbené vlčí máky

Prázdniny doma v Česku jsme si ohromně užili. Viděli jsme všechny blízké příbuzné, kamarády a spoustu známých, užili si legrace a sluníčka (nějak nám nevadilo, že za celou dobu skoro vůbec nepršelo) a přišli k několika poznatkům. 

Tak například, hned po příjezdu jsme se šli projít po našem zlínském velkoměstě a kluci si začali stěžovat, že se jim zdá něco v nepořádku. Chvíli přemýšleli, co jim vadí a pak z nich vypadlo: "Mami, kde jsou všichni?" A po mé odpovědi, že to je všechno, že ve Zlíně nikdy víc lidí nebylo a že o víkendu bude centrum města dokonce ještě mrtvější, dospěli sami k poznatku číslo jedna: v japonském davu se cítí lépe než v českém prázdnu. Zajímavé. Ale asi se to nedá úplně zobecňovat. Protože naopak v přírodě jsme si vyloženě libovali, že široko daleko nepotkáme žádného dalšího turistu a člověk se tak může cítit úplně volně. To se nám v Japonsku zatím nepodařilo, žádnou Ameriku jsme neobjevili, a tak jsme se v přírodě pohybovali vždycky s několika dalšími souputníky. 

Západy slunce byly kouzelné.

Pak bylo několik drobných věcí, které mě samotnou překvapilo. Třeba to, jak je v Česku suchý vzduch. A tím nemyslím ty rekordy, které padaly během července a srpna, ale v červnu, kdy jsme přijeli, jsem si všimla, že i já i kluci máme suchou pokožku, rty a vlasy, trápil nás kašel a škrabání v krku. Ale tělo se brzy přizpůsobilo a v horku fungovalo jak mělo. Takže poznání číslo dvě: Tělo je velmi flexibilní. Abych to vysvětlila, vedra, která letos v létě u nás panovala, mi nepřipadala nijak nesnesitelná. Připisuju to tomu, že si tělo pamatovalo to příšerné dlouhé loňské léto strávené ve sparném dusnu v yokohamské výhni, a tak mu to suché teploučko české kotliny bylo dokonce příjemné. 

Vedro bylo fajn, zvlášť u bazénu.

Samozřejmě nemůžu nezmínit jídlo. Hned po příjezdu do ČR jsem si nasadila preventivní léčbu probiotiky, aby se mé trávení co nejdříve přizpůsobilo české stravě, ale i tak to trvalo deset dní, než si žaludek zvykl. A pak to začalo, návštěvy vyvařujících babiček, večerní grilování u kamarádů, s kámoškama vínečko, na slunku pivečko, na oslavách chlebíčky, v horku zmrzlina, na koupáku hranolky ... a prostě všechno to, co jsme nestihli za rok v Japonsku, se muselo zkoncentrovat do několika týdnů na Moravě. Po dvou měsících už byla váha sprosté slovo a mou garderobu tvořily pouze šaty, milosrdný to oděv, poněvadž postrádá knoflík v pase. Z toho plyne postřeh číslo tři: nakoupit šaty na zimu, zahodit váhu. 

Správně vychlazené řezané pivo v Japonsku nenajdu

A ještě poslední poznatek na závěr: před prázdninami jsem se už vzdala myšlenky na psaní blogu, ale nečekané pozitivní reakce z mého okolí doma v Česku mě přesvědčily o tom, že má smysl pokračovat. Děkuji Vám za novou vlnu energie, kterou jste mi vlili do žil a i když nevím, nakolik pravidelné mé příspěvky budou, tak slibuju, že budou. 

Vzácná návštěva

Ani jsem se nenadála a už je to měsíc, co jsem naposledy zavítala na svůj blog a teď nevím, s čím začít dřív. I když vlastně vím. Vrátím se k tomu, co mi za tento měsíc udělalo největší radost. A to byla desetidenní návštěva našich kamarádů a sousedů Markéty, Martina a jejich syna Michala z Vizovic. Náplanovali jsme jejich pobyt na nejlepší možnou dobu. Naši kluci měli zrovna jarní prázdniny a zároveň byla v plném proudu sakurová sezóna, takže jsme měli spoustu času a bylo co obdivovat.

Díky tomu, že naši kamarádi byli v Japonsku poprvé,  tak i my jsme zase viděli spoustu věcí novýma očima. To, co už nám už připadne samozřejmé a běžné, nabylo opět na své jedinečnosti a zvláštnosti, a tak bylo celých deset dní skvělým zážitkem nejen pro naši návštěvu, ale i pro nás. Každý den jsme nachodili spoustu kilometrů, navštívili několik míst v Yokohamě, Tokiu a okolí a ochutnali všechno možné i nemožné, včetně nakládaných kobylek a grilovaného mořského hlemýždě. Pro mě osobně bylo na celé věci nejlepší právě to setkání se starými známými, kde se nemusí ani nic říkat, stačí jen naznačit a je jasné, co má člověk na mysli. I když, my dvě s Markétou jsme celých deset dní pusu nezavřely.

Když se sejdou dvě kámošky po dlouhé době,
nikdo jiný se ke slovu nedostane.

Začali jsme výletem na ostrov Enoshima.

Počasí bylo skoro letní, když jsme se vypravili do
bývalého hlavního města Kamakura.

Kluci s Velkým Buddhou

Japonské okonomiyaki si hosté připravují sami.
Hned napoprvé se nám to podařilo.

"Jen co tě do toho pidi Nissanu narvu, tak vyrážíme na tah!"

Došlo i na velký česko-slovenský piknik pod osvětlenými
sakurami.

Poněkud rozmazaná, nicméně jediná fotogragie, kde jsme
všichni pohromadě.

Nevím proč, ale pokaždé, když někdo za námi přijede do
Yokohamy, tak se udělá zamračeno.

Martin toužil po jízdě v shinkansenu. Jeho přání
bylo splněno.

Ztraceni v džungli tokijské metropole.

A pak jsme si zajeli do New Yorku. Teda skoro. Spokojili jsme
 se s kopií Sochy svobody v tokijské části Odaiba.

"No jen do toho. Je to syrové, čerstvé a nekouše to".

K Fuji jsme se tentokrát nedostali. Ale i tak se nám ukázala.
I když jen z vlaku a z dálky.

Poslední den jsme strávili v naší čtvrti. Konal se tam
zrovna sakurový festival.

A to v překladu znamená, že se hodně
lidí tísní u dlouhé řady stánků s jídlem.

Takhle vypadá šťastná únava.

Březnové fototýdny - V bublině

Možná jsem se o tom už zmiňovala, ale někdy mám pocit, že v rámci naší rodiny žije v Japonsku jen můj muž. Celý den se baví japonsky s japonskými kolegy (jako jedinému cizinci ve firmě mu ani nic jiného nezbývá), jí japonské jídlo a v televizi sleduje japonské sumo. Zbytek rodiny žije v mezinárodní bublině, která je jen obklopená Japonskem. Kluci mluví se spolužáky a učiteli z různorodých zemí anglicky, jí ve školní jídlně západní jídlo připravované francouzským šéfkuchařem a jako správní puberťáci sledují na netu americké seriály nebo české vlogery (fuj, to je škaredý jazykový novotvar). 

Já se snažím tento pohodlný svět mezinárodní bubliny pro sebe vědomě "nakazit" místní kulturou a životním stylem. Na rozdíl od většiny ostatních cizinců, kteří tu jsou vysláni na rok nebo dva a tudíž nemají téměř potřebu se nějak přizpůsobovat místním poměrům, jsme my v trochu jiné situaci. Máme v plánu zůstat tu dýl, tím pádem je japonština nezbytností, orientace v dopravě životní nutností a japonští přátelé nejvřelejším doporučením. S japonštinou si pomalu začínám tykat, teda aspoň myslím, i když zdůraznila bych to slovíčko "pomalu".  Vlaky mi nedělají problém, díky častým výletům je železnice skoro jako můj druhý domov, i když nepopírám, že internet v mobilu a s ním spojená GPS navigace můžou člověku s téměř nulovým orientačním smyslem značně usnadnit práci, ale co, důležitý je výsledek. A co se přátel týká, tak nejspolehlivější variantu, jak víc poznat místní život, tedy vzít si Japonce, už jsem jaksi prošvihla,  takže volím strategii náhody a netlačím na pilu. Přátelství ani uspěchat nejde. V mezičase nasávám. Zážitky, vědomosti, atmosféru.

3. 3. bývá v Japonsku tzv. hinamatsuri, Svátek holčiček,
nebo také Svátek panenek.

Můj nový objev - jahody v rýžovém těstíčku mochi s náplní
 ze sladkých fazolí. Lehký dezert, ze kterého se nedá přibrat.

V rozlehlém parku Yugawara Bairin plném rozkvetlých švestek.

Cestičky vedly zase k dalším trnkám...

...a  jejich překrásným květům.

Operní vystoupení pro naše studenty a jejich rodiče.
Úplná La Scala.

Obligátní foto v kimonu. 

Další výlet za květy. Tentokrát v hojnějším počtu.
Rosteme. Juchú!

Aby to nebylo jen o švestkách, tak tady je jedna čemeřice.

Jenže ty švestky jsou nakonec přeci jen jedničky.

Výlet bez kulinářského dobrodružství? Jen poloviční zážitek.
Tentokrát na návštěvě ve Vietnamu.

Když v  Shinjuku Gyoen parku začaly kvést rané sakury,
cíl výletu byl jasný.

Park Gyoen budu všem doporučovat. Je to
krásná velká zahrada přímo v centru Tokia.

Pro kamenné lampy mám slabost.

Rané sakury jsou tak fotogenické, že jsem neodolala a
nechala se u nich zvěčnit.

Byly jsme nazvány Česko-slovenským Barbie klubem.
Ale nám to nevadí.

S Jitkou při výstupu na horu Oyama. Tady nám bylo ještě hej,
to, že nás čeká dlouhý strmý strk, jsme ještě netušily.

Před jednou svatyní cestou do kopce
nám tiše fandili tihle železní strážci.

Výšlap na horu Oyama rozhodně není nudný. I zameditovat
se u něj dá.